GIRO DI BIRRA 2017 aneb "V srdci Evropy"

4. „Křivoklátská“ etapa expedicepátek 14. 7. 2017

Je pátek ráno a budíček na studiu tentokráte nebyl rušen žádnou vlezlou melodií o poštovních panáčcích. Adámka jsme přespali! Ani nevíme, že tady to naše batole je a spokojeně bucá. Ale dejme mu chvíli…za okamžik se cosi šupelí a už se to směje a kouká na tetu Irču. Snídaně! Honza kýchnul! Ejšiš, tak teď už jsme vzhůru všichni. Dnes má být v Praze ráno 12-16°C, dopoledne kolem 18-21°C. Po obědě ale můžeme čekat ještě tepleji. Zítra má prý pršet a v Nepomuku, na pivních slavnostech bude docela chladno. Uvidíme, zda nám osud dopřeje, nebo to nakonec vypustíme pro počasí. Jirka ještě musí opravovat svůj almanach, nedůstojně, po ránu a ještě na Giru. Snídáme i s Adámkem, kterému podle mimiky mandarinka asi příliš nechutná. Aktuální zprávy ze světa informují o skandálu v Nizozemí, že padl Mosul a o 5 napadených osobách v Londýně. Tentokrát šlo o žíravinu, nechutné… Adámek je zase „sobka“, křičí to své Jááá, jááá. Do čilého rána plánujeme dnešní etapu:

  1. Návštěva letohrádku Hvězda
  2. Vesnice Dolní Chabry ne severu Prahy
  3. Křivoklát
  4. Dnešní nocleh bude v penzionu v Zadní Třebáni

Zítřejší Nepomuk ale asi padne, předpovědi jsou krajně nepříznivé.

Andy: „Ježíš, Aďuch, ty tvoje bonbony, to je fakt zlo.“

Adámek: „Ejšiš no…“

Andy: „No, jo, ejšiš no.“

Dnes jsme spali na studiu v Ďurce“ naposledy a tak musíme uklidit a dát vše hezky do pořádku, nejlépe ještě do lepšího stavu, než jsme přišli. Balíme se, uklízíme nádobí, hledáme mycí prostředky a třeba takový smeták, zatím ale štěstí nemáme. Tomáš tady smeták nemá, ale mob a vysavač tu je, prima. Musí se ještě vynést koš, dobalit si všechny věci a nic tady nenechat. Ještě budeme muset vysát a vytřít podlahu. Celou dobu od rána se povaluje něčí zubní kartáček na kuchyňské lince. Nikdo se k němu nemá i přes mou několikerou výzvu, že čí to teda je? No ty jo, to je můj kartáček! Bez komentáře.

Jirka: „Ty vole, ty seš fakt umělec Petře, to tam do té tvojí knihy zapiš.“

Už byl dlouho klid a tak nám Adámek pouští nový hit „Travička zelená, to je moje potěšení…“

Sepsali jsme Tomášovi poděkování na papír, když jsme se nemohli rozloučit osobně a jdeme mu s Jirkou ještě něco koupit. Vynášíme rovnou koš. Nakonec jsme Tomášovi koupili Captaina Morgana, tak snad to nebude úplně mimo mísu. K děkovnému listu ještě přikládáme i kafe. Vracíme se s Jirkou na studium a uklízení spěje ke konci, ještě kousek vysát a vytřít a máme to. Adámek vytírá s námi. O vytření podlahy se krásně postaral Honzík.

Adámek: „To nejde, to nejde.“

Sbalení už se chystáme na cestu. Loučíme se s Janou, která po Giru vyráží na Kubu – rovnou z akce na akci. Balíme věci do auta a odjezd za několik minut. Andy s Adámkem, Honza a Irča jedou kožušníkovic vozem, my s Jirkou sami, nyní už bez Jany, nasedáme do Mondíka. Všichni, kromě Jirky, jednou v expedičních limetách. Já prozatím svůj trikot pošetřím a vytáhnu letošní Giro dres až na večer v pivovaru. Ještě by t ale chtělo kafe, hromský kinedril zase začíná utlumovat… Jirkovi jsem sesbíral 4 pěkné „exotické“ tácky, které skončí ve sklípku. Ale ty dvě potvory, Jirka s Honzou, si ze mě chtěli pěkně vystřelit, když mi vzali můj nezbytný batoh, můj ranec plný jídla! Ale nepovedlo se jim to, neboť jsem jej začal postrádat hned u auta, ještě před výjezdem od Toma. Panika se tedy nekonala a museli mi mé salámové zavazadlo ihned odevzdat. Už se těším, až si zakrojím!

Zatím je krásné dopoledne, příjemné cestovní počasí. Vyjíždíme po 10. hodině. Je celkem provoz, ale to se dalo čekat. První bod na trase dnešní etapy je tedy letohrádek Hvězda. Dnes už jedeme bez Jany a tak musíme s Jirkou dělit benzín na půl. Netrpělivý řidič na Jirku troubí, ale ten jeho směrem jen lakonicky odcekl.

Přijíždíme k letohrádku Hvězda a hledáme vhodné parkovací místo. K letohrádku vede pěší cesta dlouhým parkem, po stranách lemovaným lesem. Máme krásně a jde se velmi příjemně. Na cestě k letohrádku míjíme sérii kanálů se stylovými víky ve tvaru hvězdy. Opravdu vychytaná záležitost. U Hvězdy děláme první fotky s Adámkem. Ten jen tak ledabyle pohodil foťák do trávy a šel dál. Adámek si mohl vybrat mezi dětským hřištěm v dohledu a památkou a světe div se – Aďuch si zvolil památku! Naprosto nečekané, ale milé. Jdeme do stínu a na kafe, toho není nikdy dost. V příjemném prostředí se občerstvujeme a pročítáme si noviny. Je ke zvážení, zda jít také dovnitř na prohlídku (se vstupem), nebo to nechat plavat. Nakonec dopíjíme a vracíme se nazpátek. Adámek se veze zpátky kočárem a my si ten pěší úsek dáme ještě jednou. Jsme lehce napřed a z dáli se ozývá dětský pláč…bože, ten Adámek ječí na celé okolí! Ta výdrž, a to se musí Adámkovi nechat, ta je hodna obdivu. Jirka na parkovišti kontroluje možná lehce podhuštěnou pneumatiku, ale levé přední kolo je v pořádku a můžeme bez problému jet. V plánu na neděli je i Jižní Morava, což zní jako dobrý nápad a vhodnější alternativa než promočený Nepomuk, vše je ale stále otevřené. S Jirkou vyjíždíme dříve než Kožušníci a máme namířeno do Dolních Chabrů. Přes centrum Prahy pojedeme na Kobylisy. Hraje nám Kryl! Vjíždíme do tunelu a Prahu rychle zdoláváme. Jsme skoro na místě, prozatím sice bloudíme v uličkách, ale Chaberský kostel jsme nakonec zanedlouho našli. Jirka fotí kostel, místní lidovou architekturu, ale i blízký Knorův statek. Krásná hmota kostela Stětí sv. Jana Křtitele tvoří pohledný celek. Uvnitř areálu se pracuje. Románská stavba pochází ze 3. čtvrtiny 12. století, podobně jako v Hostivaři. Jsou zde krásná románská okénka a pozdně románské malby v apsidě. Malby zachycují také trůnícího Krista v mandorle. Kolem středního okénka zase dominují postavy sv. Petr a Pavla. Oltář je barokní. Požitek ruší pouze nelidský řev malého Adámka, který se ke kostelu nese až od auta… dnes má Aďuch svůj den! Naše ječící dítě je vlečeno do kostela…zkusíme vymítání? Ománské památky v okolí Prahy skutečně stojí za návštěvu.

Z Dolních Chabrů vyrážíme do Unhoště a ve Velké Dobré sjedeme z dálnice. Chceme ještě navštívit památný menhir. Jako předvoj Giro kolony jedou Kožuši, ale záhy zastavují…co se děje? Po delší pauzičce se otáčíme a následujeme Honzu. Po chvíli Honza opět přibržďuje a otáčí se. Asi mají navigační problém. Teď už se ale jede, jak má. V Dolních Chabrech jsme menhir po chvilce hledání skutečně našli. Působí velkoryse, nese název „Zkamenělý slouha“. Vedle menhiru stojí informační tabule a mi neuniká, že je zde obsažen text o Eduardu Štorchovi i s reprodukcí Zdeňka Buriana. Mapa nás ale poněkud překvapila – tato oblast je takřka poseta menhiry, včetně Kerska(!). Zdejší Chaberský menhir se pyšní rozměry 157 x 90 x 100 cm. Atmosféra u menhiru ale poněkud zhoustla a začínají se nám křížit naše plány. Andy s Honzou a Adámkem tak z Dolních Chabrů odjeli nejspíše na Veltrusy nebo do Kladna, zatímco my s Jirkou pojedeme do Billy a nakoupíme si. Auta se rozdělila, obě skupiny se na pár hodin osamostatní a odpoledne bychom se měli zase setkat v plánovaném Křivoklátsku. Je příjemně pod mrakem a opět nám hraje Kryl. Jirkův Mondík má našlápnuto ve směru Valdek, Horní Bezděchov, Bratronice, Běleč a Křivoklátsko. Kožušníci přijedou na Křivoklát asi o půl 4 odpoledne, jsou ještě v Praze a potkali bouračku. My si Prahu rychle a bez potíží projeli. Proplétáme se ve směru na Bratronice, a nakonec si uděláme pauzu po průjezdu křivoklátskými lesy. Je to příjemný výdech, hotový piknik, jíme a odpočíváme. Z auta hrají Krylovy „Lilie“ a naprosto bezvadně si s Jirkou debužírujeme sýr, salám a kofolenku. Z Bratronic pojedeme na Běleč, následuje Zbečno, Újezd nad Zbečnem a Křivoklát. Bylo by skvělé, kdybychom prosadili vstup zdarma či se slevu na Andreinu NPÚ kartičku, snad to vyjde. Andy s Honzou nás dojeli a zastihli oba Giráky v nebývale lenošném režimu. Dobře, tak trošku jsme si možná i schrupli, ale na to se už historie neptá. Andy s Honzou nakonec nebyli v Kladně, ale v Unhošti. Po vydatné pauze se opět vydáváme na cestu. Ještě v Bratronicích hledáme smírčí kříž (měl by být situován v zahradě jednoho zdejšího rodinného domku). Smírčák jsme našli, dovolili se u majitelů a přímo v zahradě jsme si kříž dle libosti nafotili. Moc z něj sice vidět nebylo, neboť byl dost zarostlý, ale taky se počítá! Paní nám ještě sděluje „že je ještě jeden kříž tadydle kousek na hřišti…“. Zkusíme štěstí? No a my druý kříž nakonec taky našli, stál u cesty, opět lehce zarostlý (okolní trávu svědomitě ušlapávám, aby byly podmínky pro fotky ideální). Máme pocit, že je to teď to echt pravé prázdninové Giro! Jen jsme vypadli z Prahy, ráz krajiny se změnil a je to tak, jak má být. Praá česká vesnička a hned se dvěma smírčáky, to je přeci to pravé ořechové, no ne? Atmosféra „zajetí velkoměsta“ je ta tam. Máme nafoceno a jedeme dál. Jsme v Bělči. Klimatizaci máme přírodní, ať se auto pěkně proluftuje. Občas se přežene i nějaký ten mrak, ale s Krylem se nám jede jedna radost. Vyjíždíme z okresu Rakovník, projíždíme Sýkořicemi a sjíždíme k Berounce. Krajina je půvabná, zákoutí, lesní serpentiny a meandry řeky umocňují naši dobrou náladu. Před námi je Zbečno, vesnička v povodí Berounky. Ale než se nadějeme, vjíždíme do obce Křivoklát, kde je jeden z našich nejkrásnějších hradů. Čeká nás luxusní přemyslovská gotika s dochovanými detaily, palác s kaplí, podobně jako na Bezdězu. Parkujeme, ale s Hozovým autem asi bude zřejmě něco v nepořádku. Honzík je na zemi a kontroluje výfuk, který měl během jízdy zlobit. Neví, zda tam poměrně pravidelná díra patří, nebo si ji přivodil při hledání parkingu. Adámek z toho má ale náramnou radost. Na místě ale stejně nic nevyřešíme, a tak směřujeme pěknou procházkou rovnou k hradu. Andy s námi nepůjde, neboť Křivoklát zná velmi dobře (prý jej navštívila asi 5x). Koupí nám jen vstupné s případně složíme se na jednu osobu. No páni, Křivoklát je tedy parádní hrad! Máme jej jako na dlani, dominanta zachovalého hradu je impozantní. Dochoval se do dnes v takové podobě taky díky na svou dobu velmi dobrému opevnění. Od hradu máme do okolí krásný výhled. Dokonce máme prohlídku celého hradu zdarma – děkujeme Andy! U pokladny nepohrdneme kávou z automatu a opět o něco čerstvější se už těšíme na prohlídku! Sbíráme si také propagační materiály (brožurky, letáky, skládací prospekty i záložky), Jana by si tady jistě přišla na své! Čekání na prohlídku si Andy s Adámkem krátí skládáním dřevěného puzzle s obrázkem velkého státního znaku. Vlastí prohlídka má trvat 100 minut. Bude tedy výživná. Renesanční fasáda i okna nádvoří přiznává gotická gotické oblouky původního ostění. Za vlády Vladislava Jagellonského byl Křivoklát jedním z nejluxusnějších hradů v Evropě, pak ale na neštěstí vyhořel. Až v 18. století byl hrad Fürstenbergy opraven a zrekonstruován. Průvodce nám dělá zjevem i projevem poměrně osobitý mladý kluk, znalosti má, občas je však jeho snaha odlehčit výklad trhu křečovitá. Mladý kastelán ale znalosti rozhodně měl. Místy ležérní rovina výkladu někomu nevadilo, jiným byla na obtíž, ale rozhodně to nebyla nuda. Dodejme, že Irča na hradě opět špílila portály jak o dušu. Po prohlídce scházíme k parkovišti.

Andy: „Irča je kde?“

Jirka: „Irča je na vyhlídce, dovolil jsem jí tu menší.“

Zvažujeme, zda máme zítra absolvovat Nepomuk a pivní slavnosti, nebo poslední etapu nahradit návštěvou Pavlova a nedalekou vinařskou vískou Strachotín. Rozhodli jsme se oželet Nepomuk a upřednostnit moravský sklípek a kemp jako „pravověrný závěr“ letošní expedice. Zavolali jsme Tomášovi ohledně zítřejšího přesunu na Jižní Moravu, ten se rozváží, jak se jim bude s Markétou chtít, a hlavně co udělá počasí. Vyjíždíme z Křivoklátu, Honza jede první. Adámek má ale nějaká divná zčervenalá očička. Andy proto volá na dětskou pohotovost. Uvidíme, snad to nebude nic vážného. Pojedeme do penzionu Mlýn v Zadní Třebáni, dnešním posledním bodě etapy s noclehem. Na trase máme Zdice, Koněprusy, Liteň a Zadní Třebáň. Do Jirkova auta k nám přisedá Irča, aby navigovala alespoň do Zdic, kde se zase prohodíme. S Jirkou si užíváme kopcovité sjezdy na silnici a luxusní „převýšení“ při každém zhoupnutí, které nám zdejší zvlněná krajina nabízí. A další zhoupanec – ten byl! Už se připozdívá, nabíráme časovou ztrátu a aby toho nebylo málo, zajeli jsme špatně do Nižboru. Navigace selhala. Jedeme tedy do Berouna po silnici 116 a pak na Koněprusy. Trasa zůstává stejná. Přijíždíme do Hýskova na předměstí Berouna, krásného kraje Oty Pavla s četnými meandry Berounky. Po chvíli jsme v Berouně, projíždíme Beroun-Lištice, Beroun-Hoštín a míjíme kouzelné romantické údolí kolem Tetína. Pokračujeme po 116ce, ty ukutné serpentiny mi začínají vadit, kinedril nekinedril… Irča se drží, Jirka to švihá a já si vzal další „travel gum“. Vyjíždíme z vesnice Srbsko. Nabrali jsme taky benzín za 1428,-Kč a plynule vjíždíme do Karlovarského kraje. Odbočuje se doprava na Líteň s následným směrem na Běleč. Naskytl se nám nádherný výhled na Karlštejn! „Levíme“ na Běleč a odsud už na Zadní Třebáň…ty zákruty mě zabijou ať už jsme tam! Konečně jsme na místě… hledáme penzion Mlýn a pivovar Bobr (jsou hned u sebe v jednom areálu). Našli rádcové, našli, ani to tak dlouho netrvalo. Zaparkovali jsme, zvoníme a nikde nikdo. Jirka proto volá na číslo z informační tabule na recepci a do oka nám s Irčou padly naprosto neuvěřitelné psí sluneční hodiny! Rozhlédli jsme se kolem a zjistili že jsme součástí psího hotelu. Tomu nasvědčují i „vymazlené“ sloupy s hlavami basetů – mám smíšené pocity. Přichází majitel, hodně zvláštní pán, komunikuje Jirka. Nakonec jsme se nějak dohodli a ubytovali se (na Jirkovu občanku), já to zaplatil a s ostatními se vyřídím později (950,-Kč za 5 osob). Ve dvoře nakonec parkovat nešlo, a tak jsme auto dali až k pivovaru, jenž byl na druhé strany penzionu. Jdeme se ubytovat. Jirka má klíče. Otevíráme dveře a je to pokoj pro 6 lidí (3 dvouposchoďové postele neurčité datace výroby). To se nám nelíbí a jedeme nocleh vyřešit jinak kvůli soukromí a pohodlí všech. Chvíli to trvá, ale nakonec jsme získali pokoj pro dva a vedlejší zůstává. V našem pokoji máme s Jirkou zcela odkrytou elektřinu zdemolovaného „svítícího zařízení“ a to na úrovni postele – dobře, svítit si tedy raději nebudeme. Atmosféra penzionu je ale prazvláštní…chodby, stav pokojů a společná koupelna s WC nás šokovala…ale co bychom taky chtěli za 190,-Kč za noc na osobu. Záchody s koupelnou: vypadla klika a splachovadlo je utržené, ale splachuje, zatímco druhý záchod kliku má, za to nesplachuje vůbec(!). A sprcha? Děkuji, já se dnes zase tak moc nezapotil… Toš, osud nám dal zase jednou frak.

Konečně jdeme do pivovaru. No a ten je teda taky jedno velké „wau“. Opět se dostáváme do stavu, řekněme překvapení. V pivovaru vaří pouze světlou 11° a světlou granátovou 12°. Svérázná výčepní á tedy jen 2 pípy, a tak nezbývá, než se do toho vpít. No jestli to ale bude „vzpomínka na Velichov“, tak máme problém... naděje umírá poslední. V pivovaru pivo pouze vaří, ale nečepují, tak se přesouváme do vedlejší „pivovarské hospody“, zvané Hospůdka u mlýna.

Irča: „Jirka říkal, že má rád atmošku malých vesnických hospůdek.

Irča: „Já musím napsat Martinovi, že tady máme taky malý Pákistán.“

Ale máme kde spát a o pivo snad taky nebude nouze, a to je hlavní. Jirka mi svou divokou jízdou pěkně rozhodil žaludek, zatím tedy na jídlo pomyšlení nemám, pivko by se ale vlezlo. Dáváme si první pivo:

I. kolo:

Jirka: malá granátová 12° Bobr (velmi dobrá!)

Petr: velká světlá 11° Bobr (spíše vodovější, na žízeň dobrá)

Tak s pivem to tady nebude nejhorší. Jirka a Irča si objednali hermelín a jsou rovněž spokojení, sýr je uleželý tak, jak má být. S Jirkou bychom si ale měli zajít pro svá limetková trička, aby to byl řádný expediční večer. Tak i činíme a jsme zpět co by dup v zářivých dresech. Při návratu zjišťujeme, že nás přesunuli k vedlejšímu stolu – no co to?! Ale rázem jsme se uklidnili, když jsme se ocitli u lepšího stolu u okna, vlastně jsme si polepšili, tak prč dělat vlny. Spokojená Irča má hermelín „na míru“, s dostatečným zakápnutím oleje, jež si vyžádala u vrchního extra navíc. Jirkův dotaz na bližší informace ohledně pivovaru Bobr se minul účinkem.

Paní vrchní: „No co vám mám říct, vařej tam pivo…jako každej minipivovar, atrakce pro turisty.“

Jirka: „A pijou to místní?“

Paní vrchní: „Se koukněte kolem, pijete to tu jediní.“

Paní vrchní na nás zatím příliš pozitivní dojem nedělá…

II. kolo:

Jirka: velká granátová 12° Bobr

Petr: velká granátová 12° Bobr

Nyní už čekáme jen na Kožušníky, které jsme pro jistotu požádali, aby s sebou přivezli bidoně berounského piva, minimálně na večer, ty se budou určitě hodit. Kožuši jsou tu! Už jsme zase v kompletní sestavě. Šli se s Irčou ubytovat… na vlastní nebezpečí. Konečně se všichni scházíme u stolu a dozvídáme se, že Andy byla s Adámkem v nemocnici v Hořovicích a pak pro oční kapky v marketu. Honzík zatím obstarával petky s pivem. Je čas večeře, dáváme si utopence (velmi dobrý, z poctivého buřtu), hermelíny i matesy (dobré, ale superslané). A dáváme si všichni pivo:

Honza: malá granátová 12° Bobr

Andy: malá granátová 12° Bobr

Petr: malá granátová 12° Bobr

Jirka: velká granátová 12° Bobr

Irča: malá granátová 12° Bobr

Adámek: voda

Adámek: „Mama…tyty…ee…“

Andy: „No to jo, to jsem ti nadala, když sis nakadil do gatí.“

Adámek chce hrát fotbálek, je stolíkem s figurkami fascinován, ale ještě více jej zaujali hráči šipek od vedlejšího stolu. To je najednou klidné dítě… Naše batole zkoumá okolí a už zalezl na záchod.

Honza pronáší v předvečer konce Giro expedice: „Mám fakt žízeň po tom týdnu!“

Horkou aktualitou je titul dorostenecké mistryně světa pro Barboru Malíkovou (v 15 letech). To je pro Jirku šok a možné ohrožení, pokud by se Malíková cítila na změnu disciplíny a přibrala si tak Eliščinu patnáctistovku. To by Elišku mohlo ohrozit. S jídlem roste chuť, ale snad si ji nová mistryně nechá zajít a bude se držet jen svého kopyta.

Nakonec jsme se velmi příjemně rozseděli a chmurné dojmy z penzionu a hospody se rozptýlily do ztracena. Pomalu ale budeme platit a půjdeme na ubytovnu. Tam nás čeká after party se 4 petkami výborného berounského piva(!). Platíme (Irča se do útraty nakonec vešla) a jdeme se s bidoněma podívat k Berounce přes místní kemp.

Zde zápis končí (dojmy z večera viz následující etapa)


Pokračování...