GIRO DI BIRRA 2016 aneb Zpátky ke kořenům

Jako každý rok, tak i letos nebyl začátek letních prázdnin zahájen jinak, nežli v žádoucím odstřižení se od povinností celého pracovního roku. Podstoupili jsme tradiční, nyní již 6. ročník památkově-pivní a pivně-památkové expedice Giro di birra 2016. Očekávání bylo veliké, zejména u zakládajících členů, neboť zejména ti si přáli opět navázat na pravověrného ducha předchozích ročníků této tradiční cestovatelské události, na kterou se všichni po celý rok tolik těšili. S o to větším potěšením tak musíme konstatovat, že jsme našemu očekávání skutečně dostáli a pravá idea Gira byla naplněna. Nastavené tempo, rozsah památek i pivovarů, stejně jako atmosféra a zážitky z celé expedice nenechají nikoho na pochybách. Tomu odpovídá také 78 stran A4 rukopisu Petrova deníku, který je stejným atributem Gira, jako jeho salám.

Letošní počet expedičních členů se proti loňskému roku snížil o jednoho na 8+1, počet vozů se navýšil o jeden, tedy tři auta na celou expedici (v loni 2 auta + 1 motorka). Začátek expedice byl stanoven na druhý prázdninový týden a návrat na Ostravsko připadl na 17. července.

A je to tady! První etapa Gira právě začíná! Je neděle 10. července, těsně před 8. hodinou a Petr dorazil k Jirkovi. Počasí je krásné a cestovní horečkou netrpí snad jen Jirkův jezevčík Charlie. Jirka je nervózní, hledá připevnění na navigaci do auta:

Jirka hledá i v garáži. Něco našel, ale jiný typ a tak improvizujeme a mobil připevňujeme gumičkou k držáku na předním skle auta. Hned z kraje se Petr dozvídá, že bude možnost uplatnit deník expedice tradičně na našem webu (dosavadní rozpracované webovky Giro di birra byly z internetu staženy kvůli technickému problému) a ve stručné podobě (bez rozsáhlých rozborů jednotlivých etap) taky na spřáteleném webu o pivní kultuře.

V 8:09h Jirka maže ve svém expedičním voze (Ford Mondeo – Mondík) kilometráž a vyrážíme z Ostravy, vyzvednout Irču v Bílovci. Ještě před tím Jirka Petrovi jako prvnímu ukazuje letošní expediční trička, která jsou sytě žlutá, s jednoduchým logem na přední straně (černé pivní lahve s našimi jmény) a mapou celé trasy na zádech. Tisk realizoval Jirka a samotná trička zase obstarala Andy. Naše letošní dresy jsou opravdu krásné a nepochybně budou budit žádoucí pozornost. Petr by si ukrutně rád dal kafe, ale na to dojde až v Moravské Třebové, další z prvních zastávek na trase.

Přijíždíme do Bílovce a čekáme na Irču před jejím domem (letos již bydlí jinde, než před rokem). Irča přichází – ta je tedy nabalená! Podle množství zavazadel se chystá na Severní pól! Naše překvapení omlouvá tvrzením, že nemá tak velké kabely, jako my a musí mít své věci ve dvou menších taškách…no budiž.

Přichází dolů ještě jednou s posledním zavazadlem a Jirka už ji kasíruje za tričko a benzín, stejně jako Petra, který už přispěl po cestě do Bílovce.

Prozatím pojede Irča s námi v Mondeu a ve zmíněné Moravské Třebové, kde máme sraz s ostatními, si přesedne a prohodí se s Janou, aby mohla ve druhém vozu sedět vpředu (kvůli případné nevolnosti z jízdy, což platí i Pro Petra, jenž pravidelně sedává u Jirky rovněž vepředu). Rozmístění členů v obou autech je pro letošek následující: V Mondeu pojede Jirka, Petr a Jana a posádkou druhého expedičního vozu (Toyota Avensis) jsou Kožušníci – Andrea, Honza a Irča s malým Adámkem, který nesmí ani letošní ročník chybět! Letos ale pojede autem také Tomáš a s ním zakusí svou premiéru také Šárka. Každé auto si bude hospodařit samo a společné náklady se budou dělit pouze při společných vstupech a ubytování v kempech či ubytovnách.

Přijeli jsme do Moravské Třebové, setkáváme se s Kožušníky u Lidlu a nabíráme zásoby na první den trasy. Nesmíme pominout lovecký salám v akci, který si zakoupili vedle Petra také Jirka s Honzou.

Honza: „Já mám tři heretické cidery, aby byl mravní rozklad Gira započat.“

Trička jsou všem rozdána a pochvalujeme si, jak se letos povedla. V autě se probírají první body etapy, pojedeme do pivovaru Mordýř nebo bude zavřený? Nebo nakoupíme piva v Hradci? Toť otázka, ale jasno máme v tom, že večerní degustace musí být! Začneme ale ve Vysokém Mýtě, to je nejblíže na zdejší pivo Kujeba se velmi těšíme. První etapu zakončíme v Kersku u Billa, kde budeme i spát, v tom případě si nesmíme nechat ujít posezení v Hájence, u piva, kde si dále „šípkovou“ nebo „se zelím“.

Program je na dnešek bohatý, proto není čas ztrácet čas a vyjíždíme. I letos se však budou památky vynechávat, s čímž se počítalo už ve fázi plánování. Tomu byl uzpůsoben i jejich lehce naddimenzovaný počet, ze kterého se následně bude slevovat. Škrty a improvizace, bez toho to nikdy nejde. Jedeme na vysoké Mýto… Cestou jsme minuli také Smoke House, který pánská část Gira navštívila na zpáteční cestě někdejšího „šovinistického Kerska“ z jara 2016. Petr poprvé zakrojil salám (vedle lovečáku měl s sebou celou XXL štangli vysočiny, takže zdánlivě vybavený je). Jako první jede Honza, trošku se hledá:

Hledáme č.p. na internetu, abychom našli dům „Kujeba“ a nestáli se slinou u cizích vrátek. Ale máme smůlu, pivovar nenacházíme, neboť se sládek přesunul jinam. Nabíráme zdržení. Jedem k restauraci U lípy, ale mají zavřeno a po svatbě, což je nemilé. Tady nás ale po chvíli smůla opouští, neboť mají v restauraci pochopení a pustili nás dál. Adámek ale spustil rykot, brečí, protože se chce asi vozit v kočárku a ne ťapat pěšky. Dáváme si malá pivka a čepujeme i do petlahví:

Necháváme si načepovat malá piva a společně ochutnáváme:

Volá Tomáš, jak to s námi vypadá? Domlouváme se a těšíme se na pražskou výstavu o Karlu IV., na které bychom se měli poprvé všichni setkat. Bílkovu vilu bohužel pouštíme. Dozvídáme se ale od Tomáše, že jsou na Karla IV. obrovské fronty a to se ukazuje jako problém. Jako krajní odpůrce veškerých front totiž Tomáš nechce a nebude, navíc ve vedru, stát nekonečné fronty… Situace se začíná pomalu hrotit. Do Mordýře nakonec nejedeme, máme Kujebu z Vysokého Mýta a tak směřujeme na Prahu. Budeme improvizovat, máme zpoždění a nejisté vstupenky, které tak bude nesnadné zajistit. Docházíme k alternativě, že bychom onu pražskou výstavu nakonec vypustili… (!) Nestíháme, je vedro a ani Tomáš frontu na lístky nebude ochoten vystát. Výstavu si budou kluci moci případně dopřát na pánské jízdě o pár týdnů později. Po krátké poradě jsme na Prahu tedy rezignovali a výstavu ponechali až na srpen, možná zdarma i s nabídkou komentované prohlídky, kterou by nám mohla zajistit Andy – výborná alternativa!

Už máme polovinu první etapy za sebou a dvě akce se škrtly hned z kraje (pivovar Mordýř a výstava o Karlu IV.), nicméně jsme vhodně zaplnili díry žádoucí improvizací, což nás nesráží, ale naopak i motivuje. 

Směřujeme na Chlumec nad Cidlinou, kde nás čeká pivovar a také Santini a v Nymburku posléze pivovar s městskými hradbami. Cesta utíká a my máme za sebou už prvních 250 km. Stáčíme to na Chlumec a Jana na zadním sedadle usnula. Poprvé hraje Kryl! 

V Chlumci míjíme zajímavý pozdně gotický kostel a parkujeme u Santiniho zámku. S Jirkou se přezouváme do cuklí a kalhoty vystřídaly kraťasy. Ale překvapily nás Andy s Janou, oblékly si puntíkované šaty stejného střihu, jen odlišné barvy. Z krásně sladěných holek se stávají „puntíkové ségry“. Aďuch se důležitě veze Chlumeckým parčíkem v kočáře, jako Pan von Želv. Kaštanové aleje a prosluněný park je příjemným momentem pro všechny. Máme namířeno k zámečku:

Jirka: „Já už jsem uvnitř byl a v podstatě to stojí za hovno.“

V areálu zámku Karlova koruna nás upoutaly vznešené a monumentální borovice, ale také labyrint z kamenů nebo dřevěná želva, která se Jirkovi nelíbí. Soustředíme se však na Santiniho barokní centrálu se třemi pavilony, ochoz s balustrádou i hospodářský dvůr. Realizoval se tu Varini, stejně jako F. M. Kaňka. Setkává se zde radikální baroko s pozdně barokní tendencí. 

Vedle zámku poutají naši pozornost také zdejší volně pobíhající pávi, kterými jsou unešení zejména Adámek a Jana. Ta si sbírá pěkná a barevná paví peříčka, aby je následně využila pro dekoraci malých kloboučků á la princezna Kate. To by ale nebyla Jana, aby neukořistila propagační materiály (publikace a rozkládací letáčky) ze zámecké pokladny.

Následně vyrážíme do Libice nad Cidlinou. Jedeme rozpálenou letní krajinou směrem na Poděbrady a Odřepsy. 

Cestu nám lemují rozsáhlé lány sytě žlutých slunečnic a autem zní Krylův Anděl… píseň střídá druhou a pociťujeme tu pravou giráckou náladu! Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína… Petr a jeho navigační schopnosti poprvé doznávají trhlin. Jeho orientace v mapě je téměř nulová. 

Jsme v Odřepsích. S Jirkovou pomocí se nám přesto podařilo dorazit na další místo určení, k Libickému památníku Slavníkovců. 

Informační tabule s mozaikovou výzdobou Petr kvituje, Jirkovi zase nevoní jejich „socanský nádech“. Plasticky vystupující půdorysy kostela z mozaikového panelu jsou řešeny zajímavě, nicméně dva vlastní půdorysy in situ jsou dosti násilně „znetvořeny“. Necitlivá rekonstrukce ještě z dob bývalého režimu v případě obou vystouplých půdorysů působí na návštěvníka skutečně nevhodně. Jde o poměrně velký, předrománský slavníkovský chrám (r. 955-961-995) a palác z let 955-1130 (následně upravený v přemyslovské éře). 

Áďa lumpačí, svévolně si putuje po kamenném ohrazení půdorysu paláce, při čemž vrávoravou batolecí chůzí šlápnul Jirkovi na nohu:

Po prohlídce slavníkovského areálu vyrážíme na Nymburk a Petrova práce s mapou občasně věstí na lepší časy! 

Honza se před Nymburkem na čas ztratil, ale už jsme zase v tom správném šiku. Jsme v Nymburku, ale hradby jsou až na druhém konci města. Je 15:40, nemáme kde parkovat a milosrdného stínu se nedostává. Nakonec jsme někde auta odstavili a snad to projde bez problémů. 

Procházíme kolem cihlových městských hradeb a Jana fotí půvabný ráz vodní hladiny rybníka s lekníny. Hradby byly rekonstruovány v 19. století, ovšem podle původního vzoru (rozdílná staletí jsou však v hradební mase na první pohled znát. V myslích se už někteří z nás vidí v Kersku, těšíme se na pivo, Hájenku a Billův bazén:

Dostali jsme se ke kostelu sv. Jiljí, gotické cihlové architektuře z doby kolem r. 1280, přestavěné v 19. století (zejména vrchní část a interiér).

Z Nymburku jedeme konečně za Bilem, Slunce pálí a my už se nemůžeme dočkat cíle. 

Po čase vjíždíme do Kerska a stále je 31°C! Jsme tady! Uvítání je krásné, jako vždy… vybalujeme se a Bill nás hostí škopky s vychlazeným Zlatopramenem. Adámek je stále akční, a jakmile vidí našeho hostitele s cigaretou v puse, neprodleně a zcela automaticky podává Billovi zapalovač, což nás všechny hodně pobavilo.

Sedíme na terase u stolu a je nám po náročné cestě za celý den opravdu blaze. Pivo je studené, povívá větřík a bazén, překrytý stanovou střechou dráždí naše myšlenky.

Mezi prvními, kdo neodolali svodům studené vody, byli Irča, Jana, Honza a Andy. Petr i Jirka si dávají na načas a Áďa se nakonec taky okoupal.

V bazénu jsme vydrželi lenošit na etapy docela dlouho, ale není se co divit. Petr s Jirkou si ovšem dopřáli studené lázně i s půllitrem piva, o čemž básnili už dopoledne a jejich přání se tak do puntíku vyplnilo.

Pozor! Jirka prohlásil na kameru, aniž to však tušil ono nečekané „Žiróóó“ a zákeřná Jana vše natáčela. Toto asi na videu chybět nebude… Jirka ještě následně dodal: „Ani mi teď nevadí, že jsme do té Prahy nejeli.“

Z moc příjemné atmosféry podvečerní kerské letargie nás ovšem poněkud vytrhává informace o zavřené Hájence, na kterou jsme se všichni moc těšili… (nebude ani se šípkovou, ani se zelím). Navíc se Tomáš a Šárka se stále neozývají…

Adámek si hraje s keramickými ptáčky, kteří jsou „jako živí“.

Osvěženi z bazénu posedáváme a dopíjíme i černého Kujebu. Jirka volá Tomášovi a dozvídáme se, že to Tomáš se Šárkou pro dnešek odpískali a před Kerskem to otočili zpátky na Prahu. Setkáme se společně až zítra. To nám připadne jako nešťastné řešení a poněkud znatelná vada na kráse dnešního dne. S oběma se tedy uvidíme později, ale hladoví pro dnešní večer přeci zůstat nemůžeme a tak opět alternujeme. Půjdeme na pivo a večeři o kus dál, když je Hájenka pasé. Všichni jsme poprvé oblečení v našich krásných nových tričkách. Všichni si plácnou s Adámkem, je to frajer ve žlutém, stejně jako my – je to pravý Girák!

Vyrazili jsme, nevadí nám, že jdeme pěšky, procházka je to příjemná a sluníčko už nemá svou sílu. Jdeme kolem Tluchořovy vily a kdo ví, zda se u plotu nezastavíme na zpáteční cestě. Usedli jsme v hospůdce U pramene, ta je taky nedlouho před zavíračkou, ale pivo nakonec bude, i když se už bohužel nevaří. Pan Želv si to po venku unaveně ťapká a dáváme mu hodinu, maximálně dvě.

Honza: „Človíčku, vy už se motáte, nechcete jít spinkat?“

Hlad je sice převlečená žízeň, ale naším žaludkům toto rčení nevyhovuje – poučení pro příště, nutno se živit po celou etapy, tak jako Petr, který zbaštil, co se dalo a na večer nestrádal. Ostatní hladoví…

Honzův komentář Jirka kvituje jako dobrou životní filosofii a aktuální expediční postoj:

Pomalu se vracíme k Billovi (holky šly s Adámkem napřed), fotíme se pod jižanskou vlajkou v našich žlutých trikotech, jsme jako „Máji a Vilíci“ – to bude fotečka jak víno! Petr za první etapu sežral celou jednu XXL Vysočinu:

Jsme u Billa na chatě a všichni konečně jí! Nic lepšího nás navečer nemohlo potkat. Doplňujeme ztracené kalorie. Jirka zakrojil koupený lovečák, neboť nejedl celý den a Jana by dle vlastních slov zdlábla mamuta. Jsme najezení, ba přímo přecpaní, je subtropický večer, osvětlená terasa a cvrčci dodávají romantiku…slastný pocit. Všem nám tu chybí už jen Bill, který musel odjet do práce a vrátí se až na druhý den ráno.

Hodnotíme 1. etapu expedice a nakonec se po krátké diskuzi shodujeme s Honzou, že dnešní den sice nevyšel podle plánu, přesto se však vydařil. Mezi jinými Jirka pronáší:

Jirka: „Irča je vzdorovitá.“

Po náročném dni jsme už docela unavení a tak se osazenstvo na terase pomalu vytrácí, pomalu jdeme spát. Budíček bude v 8:00h.

Pokračování...