GIRO DI BIRRA 2013 neb Tam a zase zpátky

Rok se s rokem sešel a máme tady 3. ročník naší již tradiční památkově-pivní expedice Giro di birra 2013. Expedice začíná v Ostravě-Zábřehu v neděli ráno (7:55), kdy vyzvednul Jirka Petra před domem a spolu směřovali pro třetího člena, Janu, do Mariánských hor. Petr, jenž užil nezbytný Kinedril, zapomíná na předchozí štramberské žně a začíná s Jirkou pociťovat to pravé euforické „odstřižení“. Sluníčko se prozatím skrývá, ale nelze říci, že by počasí dojem kazilo. Přeci jen jsme již za ta léta na podobně zataženou oblohu zvyklí. Přesto doufáme, že letošní počátek července neproprší a oproti minulým ročníkům se do prázdnin „vpijeme“ skutečně letně. V 8:05 jsme před domem a čekáme na Janu.

Jirka pronáší: „No jó, klasika, hledá se Jana! Letošní Giro bude ve znamení hesla ‘hledá se Jana’…“

Chvíli čekáme a následně přichází i v doprovodu Milana. Jana poutá pozornost svým rudým „giro kostýmem“. Loučíme se s Milanem a prozatím kompletní můžeme vyrazit směrem na Slatiňany, kde později vyzvedneme Andreu s Honzou. Některé situace na sebe nedají dlouho čekat, v 8:35 Petr poprvé jí. Po celou expedici se tohoto „nešvaru“ prakticky nezbaví (již tradiční chleba a salám – letos Opavská vysočina, ultra veliká a tlustá). Expediční trička ve dvou pro letošek nových zelených odstínech budeme tradičně šetřit na večerní pivovary. Holky si vybraly radegastově zelený trikot, na mužské osazenstvo tak zůstala tmavě hrášková trička. To se většině zprvu příliš nezamlouvalo, ale postupem jednotlivých etap si zejména Jirka vypěstoval k barvě kladný vztah a nakonec byl rád, že se trikoty rozdělily právě takto. V autě Jana zkoumá mapu na zádech aktuálního trička a jelikož viděla, body vyznačené pouze v pivovarech, otázala se, zda tam jsou značeny také památky. Jirka s úsměvem odvětil: „Památky tam samozřejmě nejsou“.

Cestou již chvíli poprchává a na obzoru se zatahují tmavá mračna. Tušíme, co nás na horizontu čeká, ale než stačíme zvolat „horizont“, začíná pršet pořádně…počáteční expediční liják nás jako každý rok spolehlivě dostihl. Večer budeme spát v Pardubicích a tak bude dnešek ve znamení pernštějnské renesance. To lze považovat za velmi slibný začátek, ale nepředbíhejme.

Po cestě Jana stáčí řeč na Hlinsko.

Jana: „Jé a pojedeme na lodičce? Ahá, já si pletu Hlinsko a Hřensko“.

Jirka: „No na Macochu ani Lipno teda nejedeme, ale třeba tam měli povodně“.

Krátce zastavujeme je v Olomouci, aby mohl Jirka vrátit taťkovi kameru a jedeme na Svitavy. Těsně před Svitavami ještě Jirka kontroluje světlo:

Jirka: „Netěsní to! Zapařuje se mi světlo, ale výměna stojí 1500,-...takže na to seru, ať se zapařuje!“

Jsme ve Svitavách, snažíme se zorientovat a v místních uličkách hledáme zdejší Pivovárek Na Kopečku. Nutno podotknout, že ve Svitavách Petr v roli navigátora selhal. Nakonec jsme ovšem pivovar našli a navštívili tak první „svatostánek“ expedice. Dáváme si taky jídlo, Jirka s Janou vývar a Petr vynikající zelňačku.

Jirka kupuje svou první letošní giro etiketu! Vyšli jsme také samozřejmě do města a nechali se vábit kouzelnou atmosférou dlouhého Svitavského náměstí s nespočtem zachovalých měšťanských domů a podloubí. Jirka samozřejmě nenechává foťák spočinout a Jana snad už nyní zachycuje první záběry na video. Čistota, poklid nedělního dopoledne a dojem vyspravených fasád domů malebného náměstí na nás působí velmi příjemně. Architektonickou zajímavostí je zde několik zachovaných příkladů Mazhausu, pozdně gotická-renesanční dispozice měšťanského domu, kdy je v průjezdu souběžné schodiště do patra a druhá větev do dvora. Zachována zde byla rovněž renesanční klenba.

Etapa je ale dlouhá a déle se už zdržovat nemůžeme. Vyrážíme a následující trasa je jasná: směrem do Slatiňan pojedeme na Litomyšl a Vysoké Mýto, přes Kočí až do Slatiňan. Měli jsme štěstí, neboť za Svitavami zastavili dvě auta přímo před námi. V tu chvíli se zejména Jirkovi dozajista ulevilo, neboť v daný moment Jana ležela na zadních sedadlech nepřipoutaná (což se v průběhu expedice ukázalo jako oblíbená kratochvíle naší Jany). Ležela tam, celá v rudém…zdřímla si. Evidentně se nám vyhnula pokuta i ztráta bodů. Příště raději „Zastlat!“. Lehké zpoždění pomalu naháníme, blíží se kýžené Slatiňany. Za malou chvíli dorážíme na místo určení. Vítáme se s Andreou a Honzou a stěhujeme jejich bagáž do Jirkova „Mondíka“ (Honza nechává své auto na parkovišti ve Slatiňanech). Nyní už jsme opravdu všichni. Prošli jsme si nejbližší okolí, nafotili kostel Sv. Jiří a udělali si první společnou fotku. Vyrážíme dál vstříc první etapě.

Směřujeme na Kočí, kde máme na 13 hodin zamluvenou prohlídku kostela Sv. Bartoloměje. Výkladem nás provází zasvěcená paní, jež se netají nelibostí k Památkovému ústavu. Nicméně vše proběhlo pořádku a zase o něco bohatší můžeme pokračovat dál. Andy reflektuje velikost letošních giro triček, nezdá se jí velikost… „No, je moc velké, ale do toho dorostem. Na konci expedice určitě“. Dobrá nálada panuje a těšíme se, co nás ještě čeká. A co by to bylo za expedici bez smírčích křížů? Andy je již tradičně vybavena svou „smírčí biblí“ a instruuje po cestě lokaci s prvním „smírčákem“. Je jí vesnička Topol, kde má u domu č. p. 64 stát náš první kamenný kříž. Hledáme dané místo a ochotnou radou místních nepohrdneme. Buď byli tak vstřícní nebo nás hned z kraje podcenili, kdo ví, ale kříž nalézáme a spokojeně dokumentujeme. Andy na závěr celou situaci glosuje:

Andy: „Taka delegace kvůli šutru“.

Po cestě z Topole míjíme podél silnice třešně, ale Petr s Janou objektivně uznávají, že ještě nejsou zralé (což by Janě asi nevadilo, ale Petr kombinaci třešní a piva rázně odmítá). Jedeme přes Chrudim na Pardubice a Honza s Andy si dobírají Jirku, kterého dráždí míjenými památkami (kelty a lidovkou).

Další zastávkou na trase jsou Medlešice s pivovarem, což všichni zúčastnění kvitují. Po cestě do pivovaru míjíme cykloservis Čochtán, jehož název se nám vrývá do paměti. Jsme před pivovarem a fotíme se: „Pozor, vyletí Čochtán!“. A už jsme ve svém živlu, začínáme degustovat a něco k snědku nesmí chybět. Petrův první naložený hermelín doplňuje utopenec.

Dodejme, že námi nedegustovanému tvrdému alkoholu místní říkají zápražky.

Najezeni, napojeni a celkově spokojení vyjíždíme z Medlešic. Jirka kašle na navigaci, má před sebou ukotvenou digitální mapu a směřujeme na Pardubice, naši dnešní konečnou štaci. Po příjezdu do Pardubic jsme se ubytovali v předem zamluvené ubytovně a pěšky směřujeme do centra, na Pardubický zámek. Ten pochopitelně nezklamal, měli jsme možnost dosyta se pokochat krásným komplexem, nefalšovaným, čistě renesančním skvostem. Jestliže jsme zprvu ohrnovali nos nad výši vstupného do zámku, resp. Východočeského muzea v Pardubicích (90,-Kč), nakonec jsme museli uznat, že pestrost a rozsah expozic byla ceně přímo úměrná. Vedle exkluzivní výstavy českého skla jsme navštívili také expozice historických zbraní, numismatickou část a na závěr ještě unikátní expozici české přírody, jejíž instalace místy brala dech. Jedinou nenavštívenou výstavou, kterou by si jinak nenechali ujít zejména Petr s Honzou, byl Český komiks. Na ten však už nezbývalo příliš času a svou roli sehrála vedle zvláštního vstupného také únava po shlédnutí všech předchozích expozic. Asi nejmíň z celého výstavního prostoru měl Jirka, který to ke konci už jen prošel a na přírodu už nezbylo sil. Fyzických sil jsme ale ještě navečer potřebovali, neboť nás čekala pěšky cesta do pivovaru a následně ještě Pivní bar na ul. Hrotovické. Cestou jsme minuli a zdokumentovali jako jednu z mnoha zajímavostí také kostel Sv. Bartoloměje. Došli jsme však svého cíle se ctí a odměna na nás právem čekala. V pivovarské hospodě jsme si konečně dali pořádné jídlo a mohli s chutí začít degustovat! Petr ctil tradici a dal si grilovaný hermelín, Andy utopence, Jana smaž. Řízek v pivním(!) těstíčku a Honza řezy z vepř. pečeně se zelím a bramborem. Jirka si dopřál zasloužený guláš a jeho úsměv s přísunem malých degustačních vzorků spokojeně rostl.

Nespokojen byl snad jedině Honza, který s nelibostí nesl záměnu piv. Vrchní mu donesl místo 11˚ o stupeň vyšší pivo 12˚. „Hromská pěst!“ Ta byla jen mlčky gestem naznačena na Janin dotaz, zda si Honza nedá onu 11˚ku… jirka si dává Porter 19˚ a to v 19 hodin, 19 minut… Byla tu i snaha tento čas zdokumentovat – marně.

Andy: „Honzo, už?“

Honza: „minulas to.“

Přesouváme se do pardubického Pivního baru (Beerbar). Tady už nejíme, tady se jen chlastá.

Z pivního baru jsme šli pěšky…dlouho…do 3 km vzdálené ubytovny. Ale cesta nějak utekla a… večer na pokoji vytáhnul Petr salám! Tradiční a nezaměnitelná giro strava, která najde upotřebení nejen přes den v autě, ale i při „večerních lukulech“…Obžerství Jirky a Petra bylo nepředstírané, mlaskající dvojici z hodů jen na krátko vytrhla Andy, skromně si nabídla a s díky se dále odmítla podílet na obžerství, mající za následek deformaci našich těl. Ráno ale nikdo nesmutněl, salámu zbyla ještě dobrá polovina!

Pokračování...